Mauricius je ostrovní stát v Indickém oceánu asi 900 km východně od Madagaskaru. Tvoří ho stejnojmenný ostrov vulkanického původu o rozloze 1 865 km² s pobřežím dlouhým 330 km, které je téměř kompletně obklopeno korálovým útesem, ostrov Rodrigues o rozloze 108 km² vzdálený 560 km severovýchodně od hlavního ostrova a několik menších ostrovů. auricius je zakreslen na starých arabských mapách a musel být arabským mořeplavcům znám již v 10. století. Jako první Evropané sem pronikli Portugalci, Diego Fernandez Pereira objevil ostrov v roce 1505. Portugalci však stejně jako Arabové ostrov využívali jen občasně k zastávkám na cestě do Indie. Roku 1598 přistáli na ostrově Holanďané a pojmenovali ho „Prins Maurits van Nassaueiland“ po holandském princi Maurits van Oranje. Založili zde roku 1638 vůbec první stálou základnu. Kolonie žila převážně z těžby ebenového dřeva, částečně také z plantáží cukrové třtiny přivezené z Jávy. Roku 1710 však Holanďané, potýkající se s různými problémy (cyklóny, sucha, přemnožení škůdců), Mauricius zase opustili. V té době byly vykáceny prakticky všechny lesy a mnoho zvířecích druhů zdecimováno, nebo vyhubeno, např. pták dodo (blboun nejapný), velký jako krocan. Francie prohlásila Mauricius za svou kolonii roku 1715 a přejmenovala ho na „Île de France“. Od roku 1735, kdy Francouzi otevřeli námořní základnu a loděnice, začalo velmi rychlé osidlování. Rozmáhalo se pěstování cukrové třtiny, r. 1744 začaly pracovat první dva cukrovary. Při sčítáni lidu r. 1776 měl Mauricius již přes 33 000 obyvatel (z toho 85 % otroků). Během napoleonských válek (1810) obsadili ostrov Britové. Ti však do dění na ostrově nijak výrazně nezasahovali, čímž se vysvětluje dominantní význam francouzštiny na Mauriciu i po 150 letech britské nadvlády. Od poloviny 19. století začala masová imigrace indických nájemných pracovníků na Mauricius. Jednak bylo potřeba nových pracovních sil na stále se rozrůstajících plantážích cukrové třtiny, které ve svém největším rozsahu pokrývaly 90 % zemědělsky využitelné plochy, jednak Britové r. 1835 zrušili otroctví. Indové, jak hinduisti tak muslimové, tvořili 1865 již polovinu obyvatelstva. Koncem 19. století se Mauricius dostal do ekonomické krize, jednak ztratil otevřením Suézského průplavu 1869 na důležitosti jako přístav na cestě do Asie, jednak klesaly ceny cukru. Roku 1886 je zavedeno volební právo, zpočátku však s takovými restrikcemi, že se voleb roku 1909 zúčastnily 2 % populace. Od roku 1947 směli volit všichni obyvatelé starší 21 let umějící číst a psát a všeobecné volební právo bylo zavedeno r. 1958. Tím se k moci dostaly strany obyvatel indického původu, tíhnoucí k nezávislosti, kterou Mauricius nakonec získal klidnou cestou 12. 3. 1968. Ostudou pro Velkou Británii a Spojené státy americké je v této souvislosti souostroví Chagos. Tyto ostrovy ležící jižně od Mauricia spadaly po celou dobu britské nadvlády pod Mauricius. V 60. letech 20. století, v době studené války hledaly USA v regionu místo pro svou novou vojenskou základnu. Britové tedy ještě před udělením nezávislostí Mauriciu Chagos od tohoto oddělili a pronajali USA. Obyvatelstvo v počtu asi 1800 duší („… pár Tarzanů nebo Pátků…“ – citát britského diplomata Dennise Greenhila) bylo poté násilně vysídleno na Mauricius a Seychely. Základna měla být původně zbudována na ostrově Aldabra severně od Madagaskaru, ale na tomto ostrově žije vzácný druh želvy a USA nechtěly riskovat konfrontaci s ekologickými aktivisty. Republika Mauricius dodnes Chagos nárokuje. V roce 2000 britský nejvyšší soud rozhodl, že vystěhování obyvatel Chagosu bylo nezákonné. Když v roce 1968 opustili Angličané Mauricius, zanechali po sobě kromě bezvadných trávníků, golfových klubů a jízdy vlevo po silnicích zdobených velkými dírami také svůj anglosaský smysl pro obchod a úzké obchodní vztahy s Evropou, Indií a jižní Afrikou.